<?xml version="1.0" encoding="UTF-8"?>
<urlset
  xmlns="http://www.sitemaps.org/schemas/sitemap/0.9"
  xmlns:video="http://www.google.com/schemas/sitemap-video/1.1">
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/hakata-station-at-9-am/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/1-0a966d312802beddbbf3f4c504fdbaca-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Nádraží Hakata v 9 ráno</video:title>
      <video:description># Od Hakaty k Fukuoce je jen krůček, aneb když přiletíte do Fukuoky, odjíždíte z Hakaty Představte si město s rozpolcenou osobností. Má dvě jména, a za každým z nich stojí svůj vlastní příběh, své tradice a několik staletí soupeření. Vítejte na severu japonského ostrova Kjúšú. Všechno začalo v roce 1600, kdy ambiciózní samuraj Kuroda Nagamasa získal toto území jako odměnu za vítězství v rozhodující bitvě u Sekigahary. Na východním břehu řeky v tu dobu už naplno žila starobylá, bohatá a nesmírně hrdá obchodní Hakata. Sdílet jeden břeh s obchodníky se statusnímu vojevůdci zdálo jako krok, který se příliš nehodí k jeho vojenské pověsti. Přešel tedy řeku, na západním břehu vybudoval nedobytný hrad a své nové sídlo pojmenoval Fukuoka – podle rodových pozemků své rodiny v prefektuře Okajama. Oba břehy se okamžitě proměnily v nesmiřitelné soupeře. Na jedné straně stála služebná šlechta, na druhé podnikavý kapitál. Mluvili dokonce odlišnými nářečími: na samurajském břehu se praktikovala zdrženlivá fukuoka-ben, zatímco u obchodníků byla v oběhu svižná hakata-ben. Ta druhá, mimochodem, svého soupeře přežila a dodnes zní po celém městě. V roce 1889 byla města sloučena. Zbývala vyřešit jen takovou maličkost – jak nové město pojmenovat. A tady začíná to nejzajímavější. Při rozhodujícím hlasování využili samurajové své početní převahy ve shromáždění a podpořili ji klasickou politickou intrikou: část obchodnických poslanců zamkli na záchodě těsně před sčítáním hlasů. Město bylo oficiálně pojmenováno Fukuoka, ale ukřivdění hakatští obchodníci si uchovali nemalou zášť. A přišel i jejich čas. Když nastala chvíle vybudovat prefekturou železnici, stály úřady před nelehkou volbou: buď region ponechat stranou pokroku, nebo si vypůjčit peníze od zámožného stavu. Obchodníci poskytli jak nejlepší pozemky, tak štědré financování, ale zavázali úřady, aby centrální nádraží pojmenovaly Hakata. Úředníci, jejichž pokladna byla jako obvykle prázdná, neměli proti zlatým cihlám žádné argumenty. Vášně se časem utišily, ale obě jména nikam</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/uKvx5-rcYo0</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/hakodate-at-8-am/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/2-9a7290e4fe8467a48849d9cdaaaa9f71-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Hakodate v 8 ráno</video:title>
      <video:description>Ranní Hakodate vyvolává zvláštní, téměř mystický pocit. Je tu všechno, co by mělo patřit velkému městu: široké bulváry, tramvaje, mohutné sklady u vody. Ale jdu ulicí – a kolem nikdo. Město jako by bylo prázdné a jen rytmické elektronické „pí-pí“ semaforů napovídá, že není opuštěné. Tuto ticho občas protne naříkavý rachot staré tramvaje. Když projíždí kolem, člověk má pocit, že ho to přeneslo o padesát let zpátky. Z přijíždějícího autobusu vystoupí na prázdné zastávce jediný cestující. A pak zase žádný pohyb. Pro tak stísněné, věčně spěchající Japonsko působí tento nezaplněný prostor téměř nepřirozeně rozevřeně. Mezi domy, řídkými chodci a auty zůstává asi příliš mnoho vzduchu.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/PihZFq_tHbU</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/sinagawa-station-commuter-flow-at-8-30am/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/3-09c6a8c0a98af5a1495d14be3cf22f40-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Proud cestujících na stanici Šinagawa v 8:30 ráno</video:title>
      <video:description># 600 lidí za minutu Černé kalhoty, bílá košile nebo halenka. Každé ráno v pracovní den projdou stanicí Šinagawa desetitisíce lidí oblečených téměř stejně. Když se postavíte na balkon a díváte se na tento proud z boku, velmi rychle se vám začne točit hlava. Šest set lidí za minutu – to je přesné číslo. Abyste zachytili jednotlivého člověka, musíte se vědomě soustředit. A stejně stačí mrknout – a už ho znovu nenajdete. Po několika minutách se začne vkrádat strach, že se to vše neděje doopravdy, že je to jen inscenace, jejímž cílem je vás zmást, podmanit si vás, vtáhnout a odnést s sebou. Proud se pohybuje s děsivou pravidelností, nezrychluje ani nezpomaluje. Copak se snad domluvili mezi sebou? Občas se v davu objeví barevná skvrna nefiremního oblečení a vnímá se to jako významná událost. Jenže žádný význam to nemá, během pár okamžiků to proud navždy odnese pryč. S obtížemi, přemáhaje hypnózu, podívám se na hodinky. Uplynulo pouhých pět minut – a kolem prošly tři tisíce lidí. Každý z nich by měl mít svůj vlastní život, sny, úspěchy a zklamání, ale tady jsou jen černé kalhoty a bílé košile.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/aME5rv0m7SM</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/tokyo-monday-6am-ikebukuro-station-platform/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/4-2e81d62bd68191f027c93a318521f7c7-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Tokio, pondělí, 6:00 – nástupiště stanice Ikebukuro</video:title>
      <video:description># Zatímco je rytmus ještě vidět V šest hodin ráno v pondělí stanice Ikebukuro už nespí, ale ještě se nestala tou Ikebukuro, kterou všichni znají přes den. Vlaky přijíždějí a odjíždějí podle jízdního řádu, hlášení zní jako obvykle, dveře se otevírají přesně podle značek na zemi. Všechno funguje bez ohledu na brzkou hodinu, jen lidí na nástupištích je zatím výrazně méně, než jich tu bude doslova za čtyřicet minut. V tomto čase je krátký úsek mezi časným ránem a začátkem dopravní špičky. Když vlak odjede, nástupiště se úplně vyprázdní. Pak se objeví jeden člověk, za ním další. Po pár minutách lidí přibývá a k příjezdu dalšího vlaku už u dveří vagonů stojí úhledné fronty. Vlak je odveze – a všechno začíná znovu. Asi právě ráno je obzvlášť dobře vidět, jak se město naladuje na svůj obvyklý rytmus. Dokud je proud lidí ještě řídký, lze tento mechanismus pozorovat do detailu: prázdné nástupiště, první cestující, rostoucí fronty u značek, nový vlak – a znovu volný prostor. Velmi brzy se toto metronomum rozběhne mnohem rychleji a jednotlivé pohyby splynou v jeden proud. Mezery mezi lidmi zmizí, nástupiště zaplní hustý ranní provoz. Ale v šest hodin ráno si ještě zachovává trochu vzduchu. Tokio už je spuštěné, jen zatím nejede na plnou rychlost.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/dH6OOV1JxLI</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/hokkaido-8am-morning-walk-through-hakodate/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/5-9b747bcfef488e807c672944bc1e7996-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Hokkaidó, 8:00 ráno – ranní procházka Hakodate</video:title>
      <video:description># Město, které vstává dřív než jeho obyvatelé Pokračuji v ranní procházce po Hakodate v nedělní letní den. Je zataženo, barvy jsou měkké a příjemné, bez prudkých přechodů. Tady je zvlášť patrné, že příroda ovlivňuje město mnohem silněji než ve velkoměstech. S ní je třeba se domlouvat, ne se s ní přít. Pár aut, jeden chodec – to je všechno, s kým se za pět minut setkám. Kolem je dost prostoru a ticha na to, abych si začal všímat samotného města, a ne jen lidí v něm. V osm ráno už Hakodate funguje naplno. Tramvaje jezdí podle jízdního řádu, semafory odpočítávají své cykly, autobusy přijíždějí na zastávky. Lidí je ale skoro vidět. Vzniká zvláštní pocit, jako by se město probudilo dřív než ti, pro které tu všechno existuje. Vracím se zpátky do „centra“ – k širokým třídám s tramvajovými kolejemi. Uplynulo jen dvacet minut, ale lidí je už znatelně víc. Zelená tramvaj oznamuje svůj příjezd kovovým skřípěním dávno předtím, než se objeví v dohledu. Když se přiblíží, ukáže se, že je téměř plná. Město pomalu dohání své vlastní ráno.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/zsvAuvRWXyM</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/togoshi-ginza-shotengai-at-4-pm/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/6-5957cb6d3d92fc009574eb3a0d6767c8-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Togoshi Ginza – běžné odpoledne na obchodní ulici</video:title>
      <video:description># Dřevěná stanice V Tokiu je železniční stanice téměř vždy funkčním uzlem z betonu a oceli. Ale ne tady. Stanice Togoši-Ginza na místní lince Ikegami vypadá, jako by byla navržena mimo obvyklé standardy. Původní dřevěná budova z roku 1927 za devadesát let hodně zchátrala. Při její obnově se železničáři ze společnosti Tokyu Corporation rozhodli nahradit obvyklé materiály dřevem. Nástupiště zastřešili konstrukcí z tmavého tokijského cedru – sugi, vypěstovaného v lesích oblasti Tama. Zvláštní konstrukce střechy umožnila obejít se bez mohutných opěr a ponechat nástupiště volné. Nejsou tu žádné schody ani eskalátory: od dveří krátkého třívozového vlaku k turniketu a dlažbě nákupní třídy je přesně deset kroků na jedné úrovni. Takové uspořádání má ale svá specifika. Nástupiště pro opačné směry nejsou uvnitř nijak propojena, a pokud vejdete ze špatné strany, musíte znovu vyjít ven, počkat, až se na přejezdu zvedne závora, a přejít koleje po chodníku spolu s ostatními chodci. V Tokiu úrovňové přejezdy postupně mizí, ale tuto stanici zachovali a vylepšili. Cedr dobře pohlcuje hluk vlaků, časem na slunci tmavne a stárne spolu se samotnou čtvrtí. Staré trámy při demontáži také zachovali – rozřezali je a rozdali školním dílnám v Šinagawě. Nádraží tak přestalo být pouhou tranzitní zónou a začalo se vnímat téměř jako veranda společného domu. # Přímá linie Téměř dokonale rovná ulice Togoši-Ginza nevznikla na rýsovacím prkně. Ulice se položila do dna dlouhé přirozené prohlubně, kudy kdysi tekla voda a po jejích stranách ležela rýžová pole. V éře Taišó se tato oblast začala přetvářet pro rostoucí město: koryto bylo narovnáno, pozemky přeparcelovány, vznikly cesty. Později vodu ukryli pod zem, ale její linie zůstala na povrchu. Toto místo má i starší příběh – samotný název Togoši souvisí s výrazem „za Edem“. Poutník, který odcházel ze starého města na jih, přecházel zdejší nížinu a ocital se už na druhé straně hlavního města. Těžko říct, nakolik doslovně tuto legendu brát, ale podivuhodně dobře sedí k místu, které po staletí</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/4tuCbstPWks</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/kanazawas-kitchen-omicho-market/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/7-f1051253f417b85740c6e6e1b7115cb7-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Trh Omičó, Kanazawa</video:title>
      <video:description># Kuchyně Kanazawy – trh Omičó První věc, která na trhu Omičó překvapí, je vůně. Od rybích řad obvykle čekáte něco úplně jiného, ale tady je vzduch překvapivě svěží. Voní mořem a čistým chladem, jako byste stáli přímo na pobřeží. Omičó má zvláštní, ale velmi příjemnou vlastnost – vzniká tu pocit každodenního svátku. Kolem se neděje nic zvláštního, nikdo nic neslaví, ale přesto se zdá, že všem lidem je tu prostě dobře. Možná právě proto se trh tak snadno stává součástí každé trasy po Kanazawě. Postupně přestanete vnímat ho jako bod, kam je třeba jít schválně. Cesta sama jako by zahýbala pod tyto přístřešky – nejdřív cestou někam jiným, a pak znovu, už na zpáteční cestě. Omičó se dávno stal velkou turistickou atrakcí, ale paradoxně si zachoval útulnost živého, domáckého místa. A pokaždé, když vycházíte zpátky do městských ulic, je vám trochu líto, že tenhle chaotický svět zůstal za vámi.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/1eg2x36O31E</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
  <url>
    <loc>https://www.norapin.com/cs/nagoya-station-at-5-pm/</loc>
    <video:video>
      <video:thumbnail_loc>https://www.norapin.com/images/previews/000/8-77cbcf13e374072d913493c8fa34c6c0-1200x675.jpg</video:thumbnail_loc>
      <video:title>Nádraží Nagoja v pět hodin odpoledne</video:title>
      <video:description># Stanice Cukinomija (příspěvek neznámého autora na fóru 2channel z roku 2008) Stalo se to, když jsem jel nočním vlakem po lince Tókaidó. Zdříml jsem si, ale probudil jsem se, protože vlak zastavil na nějaké stanici. Seděl jsem u okna. Bylo to tak kolem třetí hodiny ráno. Samotná stanice velmi připomínala nádraží Nagoja. Podíval jsem se na ceduli: místo názvu stanice tam bylo napsáno &quot;Cukinomija&quot; (月の宮 – Lunní palác). Ale atmosféra tam byla nějaká zvláštní. Všechno kolem působilo nereálně, trochu zastřeně. Nebyl to nahrávající se děs, ale pocit byl podivný. Pak jsem se zadíval pozorněji a všiml jsem si, že po nástupišti chodí několik velmi vysokých (snad dva metry?) hubených černých postav. Vypadaly, jako by někdo obyčejné stíny udělal trojrozměrnými. Je těžké to popsat. Zatímco jsem ohromeně přemýšlel &quot;co to má sakra znamenat?&quot;, dva úplně stejné stíny prošly přímo uličkou našeho vagónu mezi sedadly a vystoupily na stanici. Přitom chlapík, který spal na vedlejším sedadle a chrápal přes celý vagón, byl zcela obyčejný člověk, a i ostatní cestující kolem vypadali normálně. Pak se vlak rozjel. Když jsme odjížděli, díval jsem se z okna na město: uprostřed naprosté tmy se tyčily kolosální budovy velikosti Tokijské televizní věže. Stály tam jako obrovské fantastické mrakodrapy. Vypadalo to neuvěřitelně krásně a iluzorně. Na obyčejný sen bylo všechno příliš zřetelné. Dokonce si pamatuji, jak jsem si těsně předtím dal čaj. Dodnes přemýšlím, co to vlastně bylo.</video:description>
      <video:player_loc>https://www.youtube.com/embed/xB-61wMHERo</video:player_loc>
    </video:video>
  </url>
</urlset>
