Zatímco je rytmus ještě vidět
V šest hodin ráno v pondělí stanice Ikebukuro už nespí, ale ještě se nestala tou Ikebukuro, kterou všichni znají přes den. Vlaky přijíždějí a odjíždějí podle jízdního řádu, hlášení zní jako obvykle, dveře se otevírají přesně podle značek na zemi. Všechno funguje bez ohledu na brzkou hodinu, jen lidí na nástupištích je zatím výrazně méně, než jich tu bude doslova za čtyřicet minut.
V tomto čase je krátký úsek mezi časným ránem a začátkem dopravní špičky. Když vlak odjede, nástupiště se úplně vyprázdní. Pak se objeví jeden člověk, za ním další. Po pár minutách lidí přibývá a k příjezdu dalšího vlaku už u dveří vagonů stojí úhledné fronty. Vlak je odveze – a všechno začíná znovu.
Asi právě ráno je obzvlášť dobře vidět, jak se město naladuje na svůj obvyklý rytmus. Dokud je proud lidí ještě řídký, lze tento mechanismus pozorovat do detailu: prázdné nástupiště, první cestující, rostoucí fronty u značek, nový vlak – a znovu volný prostor. Velmi brzy se toto metronomum rozběhne mnohem rychleji a jednotlivé pohyby splynou v jeden proud.
Mezery mezi lidmi zmizí, nástupiště zaplní hustý ranní provoz. Ale v šest hodin ráno si ještě zachovává trochu vzduchu. Tokio už je spuštěné, jen zatím nejede na plnou rychlost.
