Dřevěná stanice
V Tokiu je železniční stanice téměř vždy funkčním uzlem z betonu a oceli. Ale ne tady. Stanice Togoši-Ginza na místní lince Ikegami vypadá, jako by byla navržena mimo obvyklé standardy. Původní dřevěná budova z roku 1927 za devadesát let hodně zchátrala. Při její obnově se železničáři ze společnosti Tokyu Corporation rozhodli nahradit obvyklé materiály dřevem. Nástupiště zastřešili konstrukcí z tmavého tokijského cedru – sugi, vypěstovaného v lesích oblasti Tama. Zvláštní konstrukce střechy umožnila obejít se bez mohutných opěr a ponechat nástupiště volné.
Nejsou tu žádné schody ani eskalátory: od dveří krátkého třívozového vlaku k turniketu a dlažbě nákupní třídy je přesně deset kroků na jedné úrovni. Takové uspořádání má ale svá specifika. Nástupiště pro opačné směry nejsou uvnitř nijak propojena, a pokud vejdete ze špatné strany, musíte znovu vyjít ven, počkat, až se na přejezdu zvedne závora, a přejít koleje po chodníku spolu s ostatními chodci.
V Tokiu úrovňové přejezdy postupně mizí, ale tuto stanici zachovali a vylepšili. Cedr dobře pohlcuje hluk vlaků, časem na slunci tmavne a stárne spolu se samotnou čtvrtí. Staré trámy při demontáži také zachovali – rozřezali je a rozdali školním dílnám v Šinagawě. Nádraží tak přestalo být pouhou tranzitní zónou a začalo se vnímat téměř jako veranda společného domu.
Přímá linie
Téměř dokonale rovná ulice Togoši-Ginza nevznikla na rýsovacím prkně. Ulice se položila do dna dlouhé přirozené prohlubně, kudy kdysi tekla voda a po jejích stranách ležela rýžová pole. V éře Taišó se tato oblast začala přetvářet pro rostoucí město: koryto bylo narovnáno, pozemky přeparcelovány, vznikly cesty. Později vodu ukryli pod zem, ale její linie zůstala na povrchu.
Toto místo má i starší příběh – samotný název Togoši souvisí s výrazem „za Edem“. Poutník, který odcházel ze starého města na jih, přecházel zdejší nížinu a ocital se už na druhé straně hlavního města. Těžko říct, nakolik doslovně tuto legendu brát, ale podivuhodně dobře sedí k místu, které po staletí leželo kdesi na okraji velkoměsta a pak se najednou ocitlo téměř v jeho středu.
Dnes je staré údolí snadné přehlédnout. Domy se těsně přiblížily k ulici, voda zmizela z dohledu a rýžová pole se dávno proměnila v obytné čtvrti. A přece terén dál funguje: Togoši-Ginza zůstává dlouhým a téměř rovným pásem, podél něhož se přirozeně soustřeďuje život okolních čtvrtí.
Vzniká tak zvláštní věc: město tu změnilo téměř vše kromě směru. Řeka zmizela, hranice Eda se rozplynula, kolem vyrostlo Tokio – a ulice přesto stále vede po stejné přímé linii.
